31. neděle v mezidobí A - Buďme sami sebou

04.11.2017 23:21

Kázat vodu a pít víno?

Matoušovo evangelium má ve 23. kapitole poněkud pochmurnou náladu. Pokračuje totiž po situaci, kdy po  poněkud nezdařené odpovědi na Ježíšovu otázku se Ježíše už nikdo neodvážil na nic tázat. A do toho vstupuje ono ponížení farizeů, že sami nedodržují, co očekávají od jiných. Dejme si ruku na srdce, že dnes tomu je úplně stejně. Mnozí kněží nevědí, kolik stojí která potravina. Mnozí biskupové netuší, kolik se platí běžné nájemné v pronajatém bytě. A už vůbec nikdo z nich netuší, kolik peněz musí rodiče vynaložit, když jde jejich dítě v září do státní školy, kde je vzdělání "bezplatné." A stejně, když si zrovna otevřeně veřejně nestěžují, alespoň povzdychnou, že ta nedělní sbírka je příliš malá.

Přiznejme si to, že všichni, kteří žijí v celibátu - až na světlé vyjímky - žijí ve svém vlastním světě. Ve světě, kde mnohé není problém a mnohé se neřeší, tedy to, co se týká běžného života. Proč? Protože to dotyčnému řada věřících daruje, dopřeje nebo to zařídí. A platí to tím více, čím je dotyčný v církvení hierarchii výše. Jak snadno se pak káže, že mají věřící lidé pomáhat těm, kdo pomoc potřebují, podporovat chudé, více se modlit, číst Písmo apod. Ale dělají to sami? Vědí, kolik vydělávají ti nejchudší věřící? Vědí věřící, kolik vydělává biskup či kněz? Přizná biskup či kněz, kolik toho dostane "bokem" darem?

Kázat vodu a pít víno, tak se tomu říká lidově. Jak potom máme chápat nákladná roucha? Jak potom máme chápat přepych v řadě far a biskupských paláců? Nač vlastně biskupové potřebují honosné rezidence? Nejsou to právě ty široké modlitební řemínky? Není to právě ono oslovení: "Mistře!" Není to právě ta pocta titulu - ať akademického nebo církevního? Je toto Církev jakou ji chtěl Ježíš? (Pokud tedy nějakou vůbec chtěl)

Má to však ještě pokračování

Všechno to má ale ještě pokračování a není také radostné. Církev dokonce pokračování této kapitoly tuto neděli neuvádí - můžeme doufat, že to není záměr. Je to běda všem těm, kteří se tak chovají. A na prvním místě je uvedeno, že ti, kteří o sobě moc dobře vědí, že nevejdou do Božího království, tak brání i ostatním. Jinými slovy můžeme říci, že ti, kteří jsou v růstu omezeni - ať svými schopnopstmi, nebo leností - nedokáží svoji nedokonalost přiznat a brání v růstu těm, kdo mají potenciál daleko vyšší. Nepřiznají svoji malost a srážejí s sebou  ostatní. Celá 23. kapitola končí jasným apelem na celý Izrael, dnes bychom mohli říci Církev. Jeruzalém je hebrejštině (řečtině i latině) ženského rodu, stjeně jako Církev. Ano, je to apel i pro dnešní dobu, pro dnešní Církev, pro dnešní duchovní.

Jít s kůží na trh

Samozřejmě, že ze všeho je možné vyřešit, ale pouze přes prostředníka. Není jím nikdo jiný než Kristus - Mesiáš, Pomazaný. Jedině tesař z Nazaretu dokáže všechno napravit svou láskou k nám. Jde však o velkou bolest, jak se píše dále ve 24. kapitole. A jak dokonce píší některé překlady jde o porodní bolest. Musíme se znovu narodit, nechat se přetvořit, vytříbat jako zlato v tavícím kelímku a to všechno Kristovou láskou. Pojďme dodržovat to, co nám představení přikazují, ale nepřestávajeme poukazovat na to, že oni sami to nedodržují. Obrazně řečeno rozbořme zdi vatikánských paláců a všech ostatních biskupských rezidencí. Vraťme se zpět do polorozbořených kostelíků a kaplí, na ulice, pod mosty, do domovů pro seniory, kojeneckých ústavů, nemocnic, věznic, nápravných zařízeních pro mladistvé. Tam jsme potřeba, protože tam jde s námi Kristus. Nebojme se jít s kůží na trh. Buďme sami sebou. Je to to jediné správné, co můžeme dělat.