Je teda všechno relativní?

13.05.2017 23:51

Taky jsi o tom určitě někdy uvažoval. Minimálně po písemce ve škole, kdy jsi svoji odevzdanou práci porovnal s učebnicí a přál sis, aby zrovna ty tvé odpovědi, které jsi napsal vzal učitel jako jistou alternativu, jiný pohled na to, co je napsáno v učebnici. Všechno je přece relativní.

Jenže ono tak není. Dva měsíce jsou příliš krátké pro toho, kdo za tu dobu má dopsat diplomovou práci a příliš dlouhé pro toho, kdo má prázdniny, žádné kamarády, žádnou zálibu, nic, co by mu vyplnilo čas. Půl miliónu korun je dost pro toho, kdo každý den těžce hledá drobné, aby mohl koupit jídlo svým dětem a příliš málo pro toho, kdo žije v bohatství, přepychu a blahobytu. A stejně jsou to pokaždé stejné a změřitelné dva měsíce a půl miliónu korun. Je to měřitelné.

Úplně stejně můžu změřit kolikrát jsem šel do kostela, kolikrát jsem lhal, kolik jsem toho ukradl, kolik lidí jsem podvedl, kolikrát jsem někomu křivdil, kolikrát jsem… Cokoliv se dá spočítat a změřit, jen to jaký jsem člověk nespočítáš ani nezměříš. A pokud budu svou víru nebo nevíru hodnotit podle své návštěvnosti kostela, počtu odříkaných modliteb a získaných rozhřešení, tak je něco v nepořádku. Nemyslíš?

Taky se pořád dokola ptáš, jestli to tedy všechno je nebo není relativní? Já se ptám každé ráno. Vždycky, když otevřu oči, tak se ptám, jestli mám odříkat Otče náš nebo jinou modlitbu, jestli mám otevřít Bibli nebo vzít do ruky růženec. Začátek mého dne přeci závisí na mně. Ze všeho nejdřív otevřu oči a pak okno, vyčistím vzduch a nepřestávám se ptát. Ptát se na sám sebe, komu můžu dnes udělat den lepším. A čas od času si můžu přece udělat i den lepší sobě.

Co tím chci říct? Myslím, že tě to taky napadlo, že moji víru nebo nevíru, blízkost nebo vzdálenost od Boha, konání dobra nebo zla bude nakonec hodnotit někdo jiný. Někdo, kdo mě zná daleko líp než já sám sebe. Možná je to superpsycholog nebo nějaký šaman - to už ale zacházím dost daleko. Každopádně mě bude hodnotit někdo jiný. A já si ve svém životě, vlastně každé ráno, mohu dopřát volbu, zda to bude můj přítel nebo nepřítel.

Přátelství relativní není, buď je a nebo není. Buď je někdo můj přítel nebo se přetvařuje, buď jsem já něčí přítel nebo se přetavřuju já. Přátelství nikdy relativní nebude. Ten s kým chci sdílet svůj život, každou jeho skulinku, každou jeho stránku, může být můj přítel. To je moje volba. Pokud chci.

Dají se spočítat okamžiky, kdy jsem svou víru zahodil a pošlapal, dají se spočítat okamžiky, kdy jsem prokazatelně konal dobro, chvíle, kdy jsem byl sám sebou, na nikoho si nehrál, nic nepředstíral a žil jsem svůj život. Všechny ty sekundy se dají posčítat a…? Není žádné a! Je jen ten, kdo to všechno hodnotí, můj přítel, můj nejbližší. Záleží na něm. Záleží na tom, jak on se rozhodne, jaký vyřkne verdikt. Je-li to můj přítel, tak jak to může dopadnout?

Jeho přátelství mě zasáhlo takového, jaký jsem. Se všemi mými klady i nedostatky. Měl jsem prázdné ruce a mám je takové do teď, ale mám Jeho přátelství. To stačí, protože přátelství je nenahraditelná hodnota, která trvá navždy.