Proč psát dnes o Bohu?

12.07.2017 00:32

“Vy studujete Bibli?” “Ano.” “Měl byste se ve svým volným čase věnovat něčemu jinýmu, třeba sportu.” “Proč?”

Ve většině případů nejsme schopni pohotové  a správné reakce. To správně je podle nás většinou tak, abychom protistranu “utřeli.” To není úplně pokaždé ta nejlepší cesta, ale aspoň nám to připadá vtipný. Ten rozhovor výše je autentický, skutečně se mi stal. Nemá smysl jej do hloubky rozebírat, protože stejně brzy skončil a plodil jednu otázku za druhou. A to je právě fascinující. Rozhovor, kde se neustále objevují nové a nové otázky a podněty, má potenciál být plodným. Pokud si však jedna nebo druhá strana nebude činit nárok na pravdu. To už pak vše závisí jen na pevnosti přátelských pout, nebo na síle argumentů - to v tom horším případě.

Mám rád otázky pokud se nepokládají už s podsunutou odpovědí. Ten, kdo se chce ptát, by měl vědět, jestli chce znát názor druhého nebo jen potvrdit ten svůj. A měl by taky vědět, kolik času chce odpovědi věnovat. Nemám rád zjednodušující a instantní odpovědi. Pokud odpovídám sám za sebe, ze své zkušenosti, tak moje odpověď nemusí souznít s očekáváním tazatele a rozhodně nebude krátká. Neumím všechno, co jsem prožil a zakusil dát do jednoho souvětí. Vždy budu odpovídat sám za sebe, ze své cesty životem, ze svých poznatků a zkušeností.

Rozhodl jsem se psát na začátku o Bohu. Proč? Protože lidé se na něj téměř neptají, stejně jako se neptají na důvod víry. Většina se ptá jak se zachovat v různých situacích, na pravidla chování, na dodržování přikázání a řadu dalšího, ale nikdo se mě ještě nezeptal, jaký je Bůh. Přijde mi to škoda. Protože Bůh je borec, stále mě nepřestává překvapovat a zároveň mám pocit, jako bych ho znal už od svého prvního smyslového vjemu a nepřestal od té chvíle poznávat.

Nevěřím, že se mě někdo někdy zeptá, jaký je Bůh. Proto teď vyznávám, že jsem vstoupil do přátelství s Ním. Přestože mě mnohonásobně přesahuje, tak mi každý okamžik nabízí, abych tu následující chvíli prožil s Ním. No, znáte to, někdy se to povede, jindy ne. A někdy je těch okamžiků, kdy odkládám toto přátelství, za sebou tolik, že se vůbec pak divím, že na mě ještě nezapomněl. A On nezapomněl.

Někdo bere všechno, co ho v životě potkává, jako souhru náhod a okolností. Já však vím, že je za vším On, že to má všechno řád, i když tak trochu - vlastně úplně - pro mě nepochopitelný. Uvědomuju si to daleko více dnes, když si tak, jako snad každý, pokládám otázku: Proč zrovna já? Protože mě čeká ještě něco lepšího, Ten, se kterým jsem v přátelství mi to připravil.

Samozřejmě, že jsou dny i noci bez víry, kdy nelze bezmocnost vyjádřit slovy a On je tak daleko, tak daleko… I v tu chvíli však existuje přátelství a On je docela blízko, jen nechává iniciativu na mně. Teď už to vím.

Nestuduju Bibli, protože je o Bohu, ale protože je o člověku a jeho přátelství s Bohem. Přiznám se, že nejsem velký vědec a systematik a spíše postupně objevuju to, co je předloženo v neděli při bohoslužbách, ale i tak je to oslovující a povzbuzující i pro mé přátelství s Ním.