Svátek Uvedení Páně do chrámu (Hromnice) - Setkat se sám se sebou

28.10.2017 14:39

Tento svátek se slavil v církvi od 7. do 10. století pod názvem Setkání. Mimochodem tento název používají stále církve východní tradice. Nevybral jsem si ho pro svou úvahu náhodou. Pokud pomineme setkání osob  - Marie, Josef, Simeon, Anna - u příležitosti rituálního očišťování matky Ježíše čtyřicet dnů po jeho nerození, tak jak nám je podává druhá kapitola Lukášova evangelia, můžeme zde odhalit další dvě roviny setkání, která jsou přítomna v lidském životě.

Prvním setkáním je nalezení smyslu svého života. Simeon věřil, že nezemře, dokud nespatří na vlastní oči Mesiáše (srov. Lk 2,26). Můžeme se ptát, proč jako člověk schopný a rozumný, čekal na někoho dalšího. Proč se vlastně nerozhodl žít na vlastní pěst? A proč bychom měli Mesiáše hledat dnes i my? Otázky, na které není snadné odpovědět, jsou výzvou. Jestliže na všechno stačím sám, tak proč je tolik lidí nešťastných kvůli vztahům? Proč každý den řešíme naši rodinu, blízké, přátelé, známé, ale i úplně cizí lidi? Simeonovo čekání na někoho, kdo zachrání jeho život z věčné smrti, nebyl jeho slabostí, ale ctností. Říct si, že si věříme tak krásně pro sebe a nikoho a nic k tomu nepotřebujeme, je jednoduché. Rozhodně jednodušší, než hledat důvody k tomu, aby malé dítě v rukou starce bylo dost pádným důvodem k uznání Boží velikosti (srov. Lk 2,28).

Na to všechno však navazuje setkání, ve kterém nalézáme vlastní hodnotu. Krásný Simeonův chvalozpěv (Lk 2,29-32) není sebe ponížením, ale nalezením vlastní hodnoty, kterou dostáváme při setkání tváří v tvář Zachránci. Když už konečně víme, že Zachránce je zde a že se na něj můžeme spolehnout, protože jemu samotnému na nás neskutečně záleží, tak už skutečně můžeme v klidu odevzdat svůj život (srov. Lk 2,29). Simeon neměl nejmenší pochybnost o tom, že by ho Mesiáš nechal na pospas Zlu, ve chvíli setkání nalezl svou vlastní hodnotu. Nalezl světlo (Lk 3,32).

Dnešní svátek není jen nějakým nostalgickým vzpomínáním na setkání před lety v Jeruzalémském chrámě, je to živé setkání se sebou samým. V době hromosvodů zřejmě nepotřebujeme svíčku, která nás ochrání před bouřkou, ale potřebujeme světlo, za kterým můžeme jít v každé bouři našeho života. Nejsme tak dokonalí, abychom dodrželi všechny náležitosti a předpisy, jako to udělala Ježíšova matka (srov. Lk 2,22). Máme ale světlo, které nás vede, které svítí v temnotách, které ho neuhasily (srov. Jan 1,5). Ať nám svíce dnešního dne připomene, že tu nejsme sami a že se za to nemusíme stydět. Je to naše přirozenost křesťana být s Ježíšem, Zachráncem, pro kterého jsme drazí a vzácní.