Takový, jaký jsem

06.07.2017 23:37

Často se mě lidé ptají a já často neumím odpovědět. Ještě se mě ale nikdo nezeptal, proč jsem věřící, proč chodím neděli co neděli do kostela, proč… Často se diví, jak je možné, že se často rozčílím, že pro silnější výraz nejdu daleko, že můj humor je všechno jen rozhodně ne ten slušňácký, ten “kostelní”. Proč?

Protože jsem ve svém životě poznal jedno jediné, že mě Bůh překvapil. Zasáhl moje srdce ve chvíli, kdy jsem to nečekal, překvapil mě v situaci, kdy jsem nebyl připraven. Nebyl jsem tehdy svatý, bez chyb, ten chlapec v košili a s nedělními botky na nohou. Nebyl jsem ten, kdo mluvil vždy jen slušně a byl příkladem pro ostatní. Nebyl jsem tím, kdo uměl na všechno odpovídat jako kniha. Byl jsem nedostatečný, malý, chybující, nemotorný, hloupý a kdo ví, co ještě.

A jsem takový i teď. Jediný rozdíl mezi předtím a teď je ten, že teď už to vím, teď si to uvědomuju a dokonce jsem za to rád. Podlehl jsem pokušení, že když jsem začal číst a studovat, že už všechno vím, že můžu radit ostatním, že můžu být tím, kdo je arbitrem jejich života. A dokonce jsem si i myslel, že je můžu soudit a klidně nahlas. Jenže teď už vím, že rozhodně ne, teď je jasné, že jsem se mýlil.

Až mě potkáte, tak se zeptejte. Zeptejte se na cokoli, co stojí za mým dosavadním životem, za mými postoji, za mou vírou. Ale nejdříve se zeptejte: Proč? Proč to všechno? Co je za tím?

Protože On mě zasáhl, začal bojovat o můj život a neustále mi dokazuje, že stojí za mým životem, že stojí za mnou, že se stará a že to nejsem já, kdo má všechno v rukou, ale On. Ale přitom mi nechává absolutní svobodu, ve které můžu cokoli, ve které můžu položit i takovou otázku, kterou všechno - i Jeho - zpochybním. Ve své svobodě se můžu zeptat: A co když není Bůh? Co když nejsi a já se jen potácím v mlze, tmě a strachu? Staví mi do cesty úkoly, které jsou nečekané a moc dobře ví, že na ně nejsem připravený. Ale nebyl bych připravený ani za rok nebo za deset. Sráží mou pýchu, abych si nemyslel, že to všechno já, že jsem to zvládl svými silami.

Nechci psát o tom, jaký (jaká) máš být, jak se chovat, co říkat, jaké předpoklady splňovat, jaká nařízení a pravidla dodržovat. Chci Ti jen napsat, co jsem na své cestě poznal a jak do ní zasáhl Bůh. Není to cesta rovná, zalitá sluncem a s jasným cílem, který se každým krokem přibližuje. Je to život, který si vytvářím sám a do kterého nechávám zasahovat Jeho. Protože nejen, že mě zasáhl takového jaký jsem byl v danou chvíli v mé malosti a hříšnosti, ale On mě takového i přijal. A přijímá mě takového každé ráno, po předchozím dnu, kdy jsem všechno, co jsem se od Něho naučil popřel, neuvědomil si, zahodil a pošlapal. Protože je to On, kdo to chce, je to On, kdo se mě každé ráno zas a znovu ptá: Můžu Tě vzít nazpět? A já souhlasím, protože nic lepšího už nikdy nenajdu. Chceš jít kus cesty se mnou?